Osteopat, chiropraktik, manuální terapeut
Už jste o nich všichni slyšeli, ale pokud máme být upřímní, pravděpodobně se vám v hlavě plete, co který pojem znamená a jaký je rozdíl mezi těmito metodami. Mnozí je mylně používají jako synonyma, jako by všechny znamenaly totéž: rychlý „puk“, který rázem vyřeší bolest zad.
Ve skutečnosti je to omyl! V tomto článku si to všechno vyjasníme a v bodech si ukážeme, v čem jsou si tyto profese podobné a jaké jsou nejdůležitější rozdíly mezi nimi.
Osteopatie – průkopnická metoda léčby rukama
Osteopatie (osteopathy) vznikla v roce 1874 v USA, jejím zakladatelem byl lékař Andrew Taylor Still. Už jako desetiletý si zmírnil svou vlastní bolest hlavy tak, že si opřel krk o napnutý provaz – což se později stalo jedním z prvních potvrzení filozofie osteopatie o spojení struktury a funkce. V roce 1870 začal léčit páteř manuálními úkony, které se pravděpodobně naučil od indiánských léčitelů („božská inspirace“, jak sám řekl). Slovo osteopatie pochází z latinského os (kost) a řecko-latinského pathia (nemoc).
Still odmítl tehdejší často neúčinnou nebo škodlivou léčbu léky, a vypracoval holistický přístup, podle kterého má tělo vrozenou schopnost samoléčení (nazval ji autoregulace), jejíž správné fungování často narušuje patologická změna na páteři, kterou nazval termín osteopatická léze (dnes se spíše používá termín somatická dysfunkce). Toto je parietální (strukturální) osteopatie , která se zaměřuje na pohybový aparát (svaly, kosti, klouby), hledá a manuálně řeší mechanickou nerovnováhu těla.
Osteopatie se neustále vyvíjela, a tak se vytvořily ještě dvě hlavní oblasti:
- Kraniosakrální osteopatie: Tento přístup se zaměřuje na lebku (cranium), křížovou kost (sacrum) a tvrdou mozkovou plenu (dura mater) spojující tyto části. Je založen na předpokladu, že rytmické pulzování míšního moku způsobuje jemné pohyby kostí lebky a křížové kosti. Vyvinul ho Dr. William Garner Sutherland ve 30. letech 20. století.
- Viscerální osteopatie: Tato oblast se zaměřuje na pohyb vnitřních orgánů (viscera) a jejich vztah s okolními pojivovými tkáněmi (fascia). Tato technika podporuje optimální funkci a pohyblivost orgánů pomocí jemných, rytmických doteků a pohybů aplikovaných v oblasti břicha. Rozvinul ji Dr. Barral se svými kolegy v 80. letech 20. století.
Dr. Andrew Taylor Still: „Find it, fix it and leave it alone!” (Najdi to, oprav to a nech to tak)
Osteopatie je tedy první školou, která se zaměřuje na diagnostiku a léčbu prováděnou rukama. V současnosti se osteopatické vzdělávání rozděluje do dvou hlavních větví: lékařská osteopatie (DO), která v USA poskytuje plnohodnotné lékařské vzdělání a oprávnění ekvivalentní titulu MD, a nelékařská osteopatie (BSc/MSc osteopatie). Druhá větev je dominantní v Evropě a jiných regionech, typicky jde o 4–5 letý postgraduální program, jehož absolventi provádějí manuální terapii, ale ve většině zemí nejsou držiteli lékařské licence (MD).
Chiropraktika – napodobenina s příliš velkým úspěchem?
Chiropraktika (chiropractic , kdysi chiropraxy) vznikla v USA v roce 1895, zakladatelem byl Daniel David Palmer (DD Palmer). Palmer, bývalý spirituální léčitel a magnetizér, podle vlastních slov napravil sluch portýra Harveyho Lillarda, když na jeho páteři našel „vybočený“ obratel a napravil ho rukou. Název pochází z řeckého cheir (ruka) a praxis (praxe, činnost).
Podle jeho původní teorie je příčinou 95 % nemocí „subluxace“ na páteři („mini výron“, „posun“ malých kloubů mezi obratly), která blokuje proudění životně důležité „vrozené inteligence“. Cílem chiropraktiky bylo výlučně „korigovat“ tuto subluxaci prostřednictvím manipulace páteře (adjustment), a tak léčit i onemocnění vnitřních orgánů. Existenci tohoto jevu však nelze objektivně prokázat (např. pomocí rentgenu) a není totožný s běžně používaným lékařským výrazem subluxace, který označuje částečný výron kloubu.
Palmer jako chytrý podnikatel poznal tehdejší nedostatek lékařů a ačkoliv to vždy popíral, jednoznačně převzal metody osteopatie (podle legendy údajně prostřednictvím ducha zesnulého osteopata jménem Atkinson). Chiropraktika má dvě hlavní filozofické větve: „čistou“ (straights), která se zaměřuje výlučně na manipulaci páteře s cílem korigovat subluxace, a „smíšenou“ (mixers), která manipulaci kombinuje s dalšími metodami (např. rehabilitačními cvičeními či technikami na měkké tkáně). Druhá větev je všeobecně akceptována a patří k ní většina dnešních chiropraktiků.
Daniel David Palmer vedl se svým synem B.J. Palmerem (později vedoucím představitelem chiropraktiky) bouřlivou a veřejnou debatu o směřování tohoto oboru
Chiropraktika v USA a Kanadě představuje 4–8leté univerzitní studium, po kterém chiropraktici získávají titul Doctor of Chiropractic. Ačkoli v Evropě a Austrálii existují uznávané instituce, které nabízejí typicky 4–6leté magisterské (MSc) programy, v některých částech Evropy se tento titul nepovažuje za lékařský diplom.
Manuální terapie – základní prvek moderního rehabilitačního přístupu
Manuální terapie (manuální medicína) pomocí technik prováděných rukama diagnostikuje a léčí reverzibilní funkční poruchy pohybového aparátu (páteře a periferních kloubů). Nemá jednoho zakladatele, ale vznikla a vědecky se rozvíjela ve druhé polovině 20. století jako výsledek práce několika výzkumníků. Samotný název je odvozen z latinského manusu (ruka) a z řeckého therapeia (léčení, ošetřování), tudíž doslova znamená léčení rukama.
Nejvýznamnější odborníci:
James Cyriax – Základy ortopedické diagnostiky, hluboká masáž.
Freddy Kaltenborn – Základy biomechaniky (kloubů).
Olaf Evjenth – Šíření Kaltenbornovy koncepce; techniky natahování.
Geoffrey Maitland – Oscilační (rytmická) mobilizace; přehodnocení.
Robin McKenzie – Aktivní cvičení (MDT); princip centralizace.
Stanley Paris – Vývoj manipulačních technik; vyšetření páteře.
Vladimir Janda – Teorie svalové rovnováhy a dysfunkce.
Robert Maigne – Lékařský přístup k páteři; Maigneův syndrom.
Lawrence Jones – Strain-Counterstrain technika (pozicionální terapie).
Jan De Vries – Techniky svalové energie (MET).
Volodimir Barvicsenko – Zakladatel východoevropské diagnostické školy.
Karel Lewit – Vědecké pořádání manuální terapie.
Dr. Ormos Gábor – Pionýr manuální terapie v Maďarsku
Prof. Karel Lewit: „Kdo vyšetřuje pouze páteř, splete se u dvou třetin pacientů.“
Řídí se principy medicíny založené na důkazech (evidence-based medicine), a proto neodvozuje všechna onemocnění od jedné teorie (jako osteopatie či chiropraktika), ale soustřeďuje se na biomechanické a funkční příčiny celého pohybového systému. Spektrum jejích technik je široké (techniky svalové energie, mobilizace, v případě potřeby manipulace) a jejím hlavním cílem je zmírnění bolesti a obnova normální funkce kloubů a měkkých tkání.
Budoucnost léčení rukama
Osteopatie a chiropraktika znamenají vývoj lidových manuálních technik do jednotného systému, přičemž tyto dva přístupy se v průběhu let výrazně vyvíjely. Později manuální terapie tento systém zkombinovala s moderními vědeckými důkazy, v důsledku čehož se dnes techniky všech tří oborů výrazně překrývají a jejich metody se stále více spojují.
Jako instruktor vidím, že osvojení si technik je tou lehčí částí; skutečná podstata této profese spočívá – v souladu s aktuálně probíhajícím posunem paradigmatu – ve vědomém rozhodování o tom, co, proč a jak používat. Dnes už víme, že mechanismus účinku manuální terapie není mechanický („vrácení na místo“), ale jde o soubor neurofyziologických reakcí.
Autor: Szűcs Krisztián - instruktor, odborník na manuální terapii